Péče o pozůstalé

Smrt je přirozenou a nevyhnutelnou součástí našeho života, a to nejen smrt vlastní, ale také smrt někoho blízkého. Jakkoli se člověk snaží tento fakt potlačit, týká se převážné většiny z nás – bez ohledu na věk, pohlaví, osobnostní charakteristiky a historii, rodinné a sociální prostředí či vyznání. I když tyto faktory značně ovlivňují způsob a dobu truchlení, odchod blízkého člověka (náhlá absence významného vztahu) vždy představuje výrazný zásah do sebepojetí, identity a integrity. Pozůstalý má často pocit, že se mu zhroutil svět, že jeho život již nemá smysl. Prožívá množství často bouřlivých a protichůdných emocí, trápí se pocity viny, bezmoci a zoufalství. Nastupuje deprese, často s doprovodnými somatickými obtížemi.

Další zátěží jsou pro pozůstalé vlivy společenské. V minulosti existovala řada rituálů, která umožnila těžké období po úmrtí blízkých pozůstalým překonat a svým způsobem je ochraňovala. V dnešní době (kdy hodnotová měřítka i životní možnosti značně rozvolnily rodinné vazby) se však téměř automaticky předpokládá, že takto těžce zkoušený člověk bude i nadále fungovat bezchybně ve svých sociálních i společenských rolích. V současné společnosti, kde je tématika smrti ještě stále tabuizována, naopak vhodných podpůrných sociálních rituálů dále ubývá. Je tedy častým jevem, že se člověk, který nemá žádnou zkušenost s umíráním a nebyl konfrontován v rámci přirozeného života rodiny se smrtelností, sám jako pozůstalý cítí se svými pocity nejistý, nerozumí jim nebo je považuje za nepřijatelné a nežádoucí, znepokojuje jej vlastní chování a prožívání. Přichází množství otázek, na které chce a potřebuje nalézt odpověď (studie ve Velké Británii konstatovala v 90.-tých letech min. století, že při úmrtí jednoho člověka je smrtí zasaženo nejméně 5 dalších lidí a i ekonomické důsledky jsou značné – další důvod pro kvalifikované psycho-sociální poradenství).

Proces truchlení

Pokud pozůstalému tyto otázky nemůže zodpovědět jeho přirozené sociální prostředí, hledá často odpovědi ve zdravotnických zařízeních či psychosociální podpoře. Předání kvalifikovaných informací zdaleka není záležitostí pouze psychologa – měli by se v něm zdokonalovat všichni zdravotníci, kteří jsou v kontaktu s umírajícími. Pozůstalý by měl mít možnost získat následující informace:

1. Hluboký zármutek a psychická bolest, opuštěnost a zoufalství jsou přirozenou reakcí na ztrátu blízké osoby. Tento proces se nazývá truchlení a umožňuje člověku vyrovnání se ztrátou milované osoby, postupně se vymanit z některých citů k ní, rozloučit se a přeorganizovat svůj hodnotový a vztahový život tak, aby mohl přenést svoji lásku na živé lidi a našel nový smysl a cíl života.
2. Normální proces truchlení má individuální průběh s těmito fázemi: šok – minuty až týdny – protest, nevěřícnost, očekávání „návratu zemřelého"období akutního dyskomfortu a sociální izolace – týdny až měsíce – vzpomínky na zemřelého, izolace od ostatního světa, vlnovitě přicházející tělesné příznaky, distress, hněv, irritabilita, pocity viny, ztráta cílů a motivace restituce až reorganizace – měsíce až roky – rozloučení s původní a nalezení nové sociální role i vztahů.
3. Pokud mají pozůstalí potřebné zázemí, podporu a čas, dokáže většina z nich v průběhu několika měsíců až zhruba dvou let zmobilizovat své síly a s nastalou situací se vyrovnat. Přesto citlivá nabídka profesionální podpory tento proces usnadní a zpřehlední.
4. U části pozůstalých, kteří z nějakého důvodu nemohou či nechtějí vztah se zesnulým blízkým člověkem opustit, však může dojít k tzv. komplikovanému truchlení, které se projevuje zejména neobvykle intenzivní a dlouhou dobou silného smutku, pozdními projevy deprese a rozvojem psychosomatických poruch.

Nejčastější projevy komplikovaného truchlení:

• chronické reakce – obvykle se uvádí hranice 1 roku
• opožděné reakce
• excesivní reakce – přehnané
• larvované reakce – deprese (rozdíl truchlení a deprese!), rozvoj závislostí (nejčastěji alkohol), hypochondrické symptomy, fobie, záchvaty paniky, intenzivní pocity viny, suicidální pokusy, různé formy duševních poruch
• absence truchlení

Právě komplikovaně truchlící lidé se cítí ve svém prožívání a chování nejistě, osamoceně, ztrácí náhled na svoji situaci a mnohdy nejsou sami bez vnější pomoci schopni říci o své potřeby a pomoc. Pokud nemají bezpečné sociální zázemí, je obtížné tuto patologii diagnostikovat. Mnohdy je třeba následná péče nejen somatická ve formě farmakoterapie, ale i péče sociální a psychoterapeutická.

V souvislosti s tématem péče o pozůstalé vyvstává celá řada dalších otázek, připomínek a nápadů. Zatím jsme v tomto směru na počátku své cesty. Cílem je vytvoření koncepce péče o pozůstalé v rámci paliativní péče a vytvoření sítě hospicových i ambulantních odborníků lékařů, psychologů, sociálních pracovníků a dalších pomáhajících profesí, kteří se budou této problematice cíleně věnovat. Chtěla bych zde velmi poděkovat všem, kteří se již touto cestou vydali a ukázali cestu dalším, co přijdou.