Výsledky jednání na Ministerstvu zdravotnictví

Zveřejněno: 6. ledna 2017 | ČSPM dokumenty Legislativa Média Mobilní paliativní péče

Dne 6. ledna 2017 proběhlo na Ministerstvu zdravotnictví ČR průlomové jednání týkající se hospicové péče. Za ČSPM se ho účastnil předseda L. Kabelka, za APHPP R. Huneš.

Pro ČSPM jsou výsledky tohoto jednání naprosto vynikající. Znamenají, že jsme dosáhli veřejného zájmu Ministerstva zdravotnictví o koncepční rozvoj paliativní péče a MSPP bude s jistotou v systému úhrad od roku 2018.

Na tomto místě tedy děkujeme všem, co se na onom mnohaletém úsilí podíleli. Poděkování patří rovněž Nadačnímu fondu AVAST, který v rámci programu „Spolu až do konce“ tento projekt podpořil.



Záznam České televize z tiskové konference, kde jsou výsledky jednání shrnuty, naleznete zde:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10101491767-studio-ct24/217411058290106

Tisková zpráva ČSPM k vyhodnocení pilotního projektu Mobilní specializované paliativní péče

Zveřejněno: 27. října 2016 | dokumenty Legislativa Tisková zpráva

Pilotní program mobilních hospiců a VZP přinesl nadějné výsledky. Potvrdila se bezpečnost a kvalita zajištěné péče. Jednání se povedou o rozšíření do dalších regionů ČR, delším období péče a pro další typy nemocných. Cílem je také zapojit ostatní pojišťovny. Pilotní program bude nejspíše pokračovat také v následujícím roce. Do systému standardní úhrady z veřejného zdravotního pojištění by měl být zařazen od roku 2018.

Tisková zpráva ke stažení v PDF

Tisková zpráva – 26.10.2016

Téměř všichni si přejeme jednou zemřít doma. Vypovídají o tom reprezentativní výzkumy českéspolečnosti, provedené opakovaně Cestou domů ve spolupráci se společností STEM/MARK (domasi přeje dožít 78 % z nás; více viz data.umirani.cz). Přesto umíráme na akutním lůžku v nemocnici, v léčebně dlouhodobě nemocných, domovech pro seniory. . V mnoha zemích západní Evropy (Německo, Rakousko, země Beneluxu, Británie) je přitom domácí paliativní péče všeobecně dostupná a hrazená z veřejných prostředků. Mobilní paliativní péče umožňuje dožít důstojně v domácím prostředí, zároveň s podporou moderní medicíny.

Od jara roku 2015 běží pilotní program, který měl za cíl ověřit, jestli je mobilní specializovaná paliativní péče (MSPP, tzv. Mobilní hospic) bezpečnou formou zdravotní péče, která má klinický přínos pro pacienta a není významně dražší než současné způsoby péče o umírající. Vyhodnocení pilotního programu, které provedl Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), na tyto otázky odpovědi dává a otevírá prostor pro jednání, jak systematicky zlepšit péči o umírající v ČR. Sběr dat, který mobilní hospice v průběhu pilotního projektu prováděly, byl podpořen grantem Nadačního fondu AVAST v rámci programu „Spolu až do konce“.

Pilotní program analyzoval péči, kterou poskytlo 8 hospicových organizací napříč republikou 327 pacientům v období duben 2015 – únor 2016. Péče měla charakter “domácí hospitalizace“ pacienta v terminální fázi onemocnění: mobilní hospic zajišťoval veškerou zdravotní péči, kterou pacient v průběhu péče potřeboval, v režimu 24/7/365. Mobilní hospice, které dosud úhradu ze zdravotního pojištění nemají a pracují díky podpoře dárců asi ve dvaceti okresech ČR, se zavázaly garantovat, že nejméně 80 % pacientů přijatých do péče skutečně dožije doma a VZP se zavázala hradit mobilnímu hospici po dobu maximálně 30 dnů života pacienta část nákladů na péči, odstupňovanou podle závažnosti stavu.

Jaké jsou výsledky?

Pilotní program mobilní specializované paliativní péče prokázal, že mobilní hospice jsou schopné:

  1. bezpečně, kvalitně a při respektování všech zákonných norem pečovat o nevyléčitelně nemocné v domácím prostředí;
  2. dochovat pacienta, který si to přeje a má podporu své rodiny v domácím prostředí až do smrti v 92 až 97 % případů;
  3. v závěru života pacientů se zhoršujícími se symptomy účinně tlumit bolest a zachovat kvalitu života
  4. I když v péči mobilních hospiců dožívají pacienti se značnými potřebami zdravotní péče, nedochází u této skupiny k nárůstu vykázaných nákladů v posledních dnech života. Naopak průměrné náklady vykázané za jeden den v posledním měsíci života pacientů MSPP jsou 1 316 Kč. Tato hodnota se pohybuje na spodní hranici vykázaných nákladů ve všech náhodně vytvořených kontrolních skupinách, které ÚZIS modeloval na datech 70.000 pojištěnců VZP, kteří zemřeli ve stejném období. Průměrné náklady na jeden den v závěru života v těchto kontrolních skupinách byly 1 632 Kč.

Tyto závěry jsou výsledkem nestranného zhodnocení pilotu Ústavem zdravotnických informací a statistiky, a jsou odsouhlasené všemi zúčastněnými stranami.

Poznámky ČSPM k financování:

Průměrná úhrada ze strany VZP u pacientů v pilotním programu byla 1316 Kč za jeden den péče (ošetřovací den). Reálné náklady mobilních hospiců na zdravotnické služby za jeden ošetřovací den se pohybovaly v rozmezí 1700-1900 Kč. Pokrytí finančního rozdílu musely v průběhu pilotního projektu hospice i nadále hledat u dárců a krajů. Také všechny nezdravotnické služby umírajícím, tedy terénní sociální práce, psychoterapeutická nebo psychologická podpora, péče o pozůstalé a další, nejsou předmětem úhrady ze zdravotního pojištění a hospice na ně musejí opět peníze shánět jinde.

Průměrná délka péče o pacienty v pilotním programu byla 15,2 dnů, medián 8 dnů. Celkem 12,5% pacientů bylo v péči déle než 30 dnů, kdy již VZP náklady nehradila a mobilní hospice je musely krýt z darů, veřejné sbírky a dotací.

Za vyjednávací tým ČSPM

prim. MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D.


Kontaktní osoby pro další informace:

 

prim. MUDr. Ladislav Kabelka
ČSPM, předseda, Brno, kabelka@paliativni-institut.cz, 737230772

MUDr. Ondřej Sláma, Ph.D.
ČSPM, garant vyhodnocení pilotního programu, Brno, oslama@mou.cz, 608642076

Mgr. Marek Uhlíř
Mobilní hospic Cesta domů, ředitel, Praha, marek.uhlir@cestadomu.cz, 773481234 (kontaktní údaje vedoucích pracovníků mobilních hospiců v konkrétních regionech rád předá, prosím,napište si o ně v případě zájmu)

Umírání v Česku zblízka

Zveřejněno: 7. dubna 2014 | Média

Diskuzní pořad České televize

Dne 26. 3. v pořadu České televize „Umírání v Česku zblízka“ jsme otevřeli veřejnou diskuzi nad tématy paliativní medicíny a to nejen z pohledu pacientů, ale také zdravotníků, pečujících, dostupnosti péče a jejím financování z veřejného zdravotního a sociálního pojištění.

Všem vřele doporučujeme ke zhlédnutí. Odkaz zde.

Vítejte, senioři – rozhovor pro rádio Proglas

Zveřejněno: 17. prosince 2013 | Média

Co poskytuje hospicová péče, pro koho je určená, jaké jsou podmínky přijetí do hospicu? Na tyto a podobné otázky bude odpovídat ředitel Domu léčby s hospicem sv. Josefa v Rajhradě MUDr. Ladislav Kabelka v pořadu Vítejte, senioři!

Záznam si můžete poslechnout zde

Kontakt Dvojky – rozhlasový pořad ČRo 2

Zveřejněno: 10. září 2013 | Média

V medicínsky zaměřeném Kontaktu Dvojky nezavíráme oči ani před složitými tématy. Moderátor Jiří Pešina přivítá ve studiu předsedu České společnosti paliativní medicíny a vedoucího lékaře hospicu sv. Josefa v Rajhradě u Brna MUDr. Ladislava Kabelku, Ph.D.

Začít s paliativní péčí v terminálním stadiu je pozdě

Zveřejněno: 9. září 2013 | Média

 Článek z Medical Tribune ze dne 17. 6. 2013.

 

Série velkých mezinárodních kongresů, které letos hostí Praha, pokračovala na přelomu května a června výročním zasedáním Evropské asociace paliativní péče (European Association of Palliative Care). V porovnání s ostatními významnými akcemi měla svá specifika. Odborný článek MT.

Už na první pohled byla pestřejší co do složení účastníků, zdaleka se zde nepotkávali jen lékaři a sestry. Navíc její program nabízel daleko větší přesah mimo striktně medicínská témata.

Konferenci zahájil český ministr zdravotnictví doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. „Víme, jak těžké je zajistit kvalitní péči v závěru života. Rád bych proto tlačil na zdravotní pojišťovny, aby se nebály paliativní péči proplácet, je to něco, co se týká nás všech,“ řekl mimo jiné. „Obsah lidského náboje, který s sebou paliativní péče nese, je relativně podceněn. Pokud po naší vládě přijde jiná a bude se moci rozhodovat za výhodnějších ekonomických podmínek, tak toto je zóna, kde by se mělo více investovat. Paliativní péče je na chvostu zájmu, i když nemůžeme říci, že je zanedbaná. V těch vítězných medicínských disciplinách jsme srovnáni s Evropou, v této oblasti zatím nikoli,“ dodal ministr Heger.

Na prosazování systémových změn nám nezbývá energie

S tím souhlasí i předseda České společnosti paliativní medicíny MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D.: „V českém zdravotnictví je důraz mnohem více kladen na akutní situace, co se děje dál, je mnohdy insuficientní,“ řekl. „Když máme měsíce a roky podporovat pacienty, kteří žijí s život ohrožujícím onemocněním, systém selhává. Je to dáno i tím, že ne vždy nám zbývají síly na prosazování systémové změny. Mnozí z těch, kteří se paliativní medicíně věnují, to dělají z hlubokého přesvědčení a s maximálním nasazením. Jsou zcela zapojeni do přímé péče. Nemají energii na komunikaci s plátci, nemohou se kvalifikovaně věnovat vyjednávání s organizátory péče,“ pokračoval.

Jedním z hlavních témat kongresu bylo zdůraznění přístupu k paliativní péči jako základního lidského práva. To také bylo vyzdvihnuto v Pražské chartě, dokumentu, který je výzvou především vládám, aby se zasadily o dostupnost paliativní péče ve svých zemích. „Mimo jiné se tu říká, že pokud pacienti čelí silným bolestem, může být neschopnost vlády zajistit paliativní péči hodnocena jako kruté, nelidské nebo ponižující zacházení,“ řekl předseda vědeckého výboru kongresu profesor Lukas Radbruch.

Spotřeba opiátů v Česku stoupá, ale stále málo

V této souvislosti je zajímavá práce, kterou na kongresu prezentoval vědecký sekretář České společnosti paliativní medicíny MUDr. Ondřej Sláma, Ph.D., který se zaměřil na trendy ve farmakologické léčbě bolesti v České republice. „Spotřeba opioidů je poměrně přesným indikátorem toho, jak je na tom daná země s kontrolou bolesti. V posledních deseti letech se množství předepsaných opioidů na jednoho obyvatele v ČR ztrojnásobila. Dostali jsme se tak na průměr obvyklý ve střední a východní Evropě. V porovnání se sousedními zeměmi, konkrétně Rakouskem a Německem, je to ale stále čtyřikrát méně. Někde tedy pořád máme problém,“ shrnuje.

Na zasedání byla také poprvé zveřejněna doporučení pro problematiku demence v paliativní péči. Tzv. White paper definuje, jakou péči mají dostat nemocní s demencí v posledních dvou letech života. I proto byl jedním z vyzvaných řečníků prof. Ladislav Volicer, přední světový odborník právě na tuto oblast, který působí na University of South Florida v americké Tampě. „Ještě nedávno byla paliativní péče spojována téměř výhradně s onkologickými onemocněními. U těch se podařilo mortalitu stabilizovat, mortalita na demenci se však stále zvyšuje,“ řekl. Asi není reálné, aby většina lidí s demencí dožila v kruhu svých blízkých s podporou profesionálního týmu, většina je odkázána na instituce. V českém prostředí ale dochází k tomu, že ze zařízení specializovaných na tuto péči jsou zdravotníci vytlačováni s tím, že jde o péči sociální. Mnoho těchto nemocných nevidí lékař celý rok a i místa sester jsou ohrožena. Podle prof. Volicera to není v pořádku. „Mnoho lidí s demencí vyžaduje vysoce odbornou lékařskou péči, tato péče se musí přizpůsobovat jejich celkovému stavu. Je nutné omezit agresivní lékařské zákroky, ale neopomíjet opatření, která zvyšují pohodu, a na to je zapotřebí lékařů a sester.“

Dalším z jasných sdělení kongresu bylo, že koncept paliativní medicíny by měl být uplatňován mnohem dříve v průběhu onemocnění. „Ve většině zemí je běžný klasický model, kdy ošetřující lékař, například onkolog, navrhuje přechod do paliativní péče podle svého uvážení. Při takovém nastavení často dochází k ‚přehození výhybky‘ příliš pozdě,“ připomíná MUDr. Kabelka.

Tento přínos časné integrace lze doložit „tvrdými“ daty, jak dokládá práce amerických autorů, která také byla na programu kongresu. „Když se na péči hned od diagnózy nevyléčitelného onemocnění podílejí specialisté na paliativní medicínu, nemocní nejen mají lepší kvalitu života a podstupují méně agresivní terapii, ale také přežívají významně déle,“ uvedl L. Radbruch.

Aby se tomu tak dělo, musejí být ochotni toto téma otevírat všichni lékaři, včetně těch působících v primární péči. „V současné době je největším problémem, aby kolegové z jiných oborů přijali, že paliativní medicína je užitečná, musí však být implementována jako celek, jinak ztrácí smysl,“ řekl MUDr. Kabelka.

Čeští medici se k paliativní medicíně (skoro) nedostanou

Obrovská rezerva je přitom ve vzdělání – a to jak pregraduálním, tak postgraduálním. „V Německu máme výuku paliativní medicíny povinnou, není student, který by neabsolvoval alespoň dvacet hodin výuky zaměřených na tuto problematiku,“ řekl L. Radbruch. Z českých lékařských fakult systematicky je takový předmět jen na té brněnské. „Navíc patří mezi povinně volitelné kurzy, procházejí jím tedy jen někteří studenti. Na druhou stranu jsou to ale ti motivovaní, se zájmem o věc, učit v tomto kurzu je pro mě velmi příjemné,“ popisuje MUDr. O. Sláma.

 

Paliativní péče: Pomocná ruka ke kvalitě života v nemoci

Zveřejněno: 17. července 2013 | Média

Dnes Vám přinášíme krátké inspirativní video Americké onkologické společnosti.

 

Volný český překlad:

Paliativní péče znamená mírnění bolesti, jiných symptomů nemoci a stresu jak u pacientů s rakovinou tak jejich blízkých.

Zatímco se obvyklé týmy lékařů zaměřují na samotnou  nemoc, my se zaměřujeme na lidskou bytost v nemoci (rakovina, srdeční nemoci a jiné).

Americká onkologická společnost dokázala neuvěřitelně změnit náhled na pacientovu kvalitu života, symptomy nemoci, bolest a  sociální aspekty.

Pokud dobře zvládneme pacientovy symptomy a poskytneme vhodnou léčbu, znamená to, že se pacientovi dostane nejlepší možné péče léčby rakoviny.

Myslet si, že pouze léčba nemoci stačí je až primitivní. Lidská bytost je komplexní organizmus a potřebuje komplexní přístup.

Léčba rakoviny je velmi náročná a vyžaduje péči mnoha lékařů různých oborů. Neexistuje pouze jedna jediná osoba, která by byla schopna péči zvládnout. Jsou tu lékaři, zdrav. sestry, sociální pracovníci, kaplani a někdy i farmakologové.

Americká onkologická společnost je nejvýkonnější organizací, která hájí práva pacientů na této planetě. Informovanost veřejnosti tak, aby pacient a jeho rodina věděli, co je dostupné a možné, znamená ohromný posun kupředu.

Nezáleží, kdo jste, nezáleží, kde bydlíte, nezáleží, jakou barvu pleti máte či v jaké fázi nemoci se nacházíte, protože vždy byste měli mít nadosah kvalitní paliativní péči. Ať už v centru pro léčbu rakoviny, u praktického lékaře nebo u pediatra.

Mým velkým přáním do budoucna je, aby se paliativní péče stala součástí standardně poskytované zdravotní péče tak, jako se stalo mnoho jiných lékařských oborů v posledních 100 letech.

Kam směřuje paliativní péče v Česku?

Zveřejněno: 16. července 2013 | Média

Z blogu Dr. Ladislava Kabelky, předsedy ČSPM.

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ladislav-kabelka.php?itemid=20499

Dobrý den. Rozhodl jsem začít s blogováním proto, abych rozšířil platformu lidí, co chtějí a mohou diskutovat o životě s nemocí a umírání v Česku.

Promiňte Vy, kteří si hned takto na úvod myslíte, že se sado-masochisticky ukájím na své i jiných psychice a strachu.
Jistě – téma samotné je pro většinu z nás velmi tíživé a i já mám své obavy. Mám 3 krásné děti, hezkou rodinu a pěkné vztahy. Práci, která mě naplňuje smyslem a zakotvením v hodnotách. Nechci o to přijít.

Na druhé straně: zestárnout chci a musím – až to život a čas přinese – demografické ukazatele mně dávají reálnou šanci na dlouhý život (cca 75-80 let v průměru, spíše však déle), ovšem část (a nemalá) tohoto života bude v nemoci. Cukrovka, vysoký krevní tlak, ischemická choroba srdeční, demence, mozkové příhody, či rakovina. To jsou ti nejobávanější.

Když se tam zamýšlím, proč paliativní péče, tak si říkám – no protože tomuto tématu neunikne nikdo z nás. Protože každý prožijeme poslední rok svého života a většina z nás v nemoci a péči jiných. Protože to stojí nemalé prostředky, tu péči poskytnout a obrovské úsilí stojí ji poskytnout kvalitně, lidsky a se zacílením na udržení důstojnosti a dosavadních životních hodnot. Tak proto paliativní péče.

Co je paliativní péče:

• Péče o nevyléčitelně nemocné, s aktivním onemocněním – a to jak v rovině biologické, tak psychologické, sociální a spirituální.
• Paliativní péče musí být zahájena společně s diagnózou nevyléčitelného onemocnění. Intenzita jejího poskytování a způsob její organizace závisí především na potřebách nemocného a jeho blízkých. Doplňuje léčbu, která může ovlivnit základní onemocnění, více jako základní model péče se posléze uplatňuje v pozdějších fázích onemocnění.
• Paliativní péče je efektivní u všech pacientů s nevyléčitelným, aktivním onemocněním, nezávisle na diagnóze či věku pacienta.
• Paliativní péče zahrnuje paliativní medicínu, která definuje především lékařské, sesterské a psychologické postupy ke zmírnění symptomů nevyléčitelné choroby.
• Objektem paliativní péče jsou pacienti a jejich blízcí. Blízké nemocného paliativní péče podporuje i po jeho úmrtí.
• Paliativní péče odmítá eutanázii v jakékoliv formě, ctí život a podporuje nemocného v životě v nemoci, stejně jako v období umírání.
• Paliativní péče musí být nabízena jako multiprofesní, komplexní péče a dostupná kdekoliv v systému zdravotní péče. Jen tak je efektivní, náklady šetřící, kontinuální a skutečně respektující potřeby nemocných a jejich blízkých.

Paliativní péče je hlavně také celosvětové hnutí, rozvíjející se v posledních 40 letech, s rozsáhlým výzkumem v oblasti medicínské, ale také sociální, týkajícím se organizace zdravotní péče, ekonomiky, psychosociálních i spirituálních aspektů.

Paliativní péče je vlastně nástroj: jak změnit zdravotní systém. Změnit ve prospěch nemocného, jeho rodiny, zdravotníků. Jak ozdravit sociální vztahy a ukázat na konci lidského života znovu jeho smysl.

A co na to Česko 2013:

14 hospiců s cca 400 lůžky se snaží. Několik domácích hospiců, 1 ambulance paliativní medicíny a 1 oddělení paliativní péče v LDN. Asi 100 profesionálů – lékařů – sdružených v České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP, z toho asi 30 s atestací v Paliativní medicíně, skutečně se věnujících tomuto oboru v každodenní praxi.

Žádné další ambulantní zajištění, prakticky neexistující mobilní paliativní týmy, několik spíše sesterských týmů, narážejících na mnohdy neochotu a neznalost ambulantních specialistů a praktických lékařů.

A především zase ten strach: že to bude hodně stát, že jiné odbornosti přijdou o své pacienty (kterým se ale stejně nechtějí věnovat tak komplexně jak paliativní péče), že to vlastně není hodnotné pečovat o ty, co nemohou vracet materiální hodnoty společnosti atd. atd. atd. K tomu rozvolnění rodinných vazeb a opakovaně tvrzení státní správy, jak demografický vývoj (rok 2050 bude v ČR cca 40% lidí nad 65 let – dvojnásobek dnešního stavu) je třeba vyřešit přenesením péče do domácí péče. Hurá na to – už vidím, jak ti, kteří mají na společnost vydělávat, budou k tomu ještě na druhý úvazek systematicky pečovat o starší generaci. A to bez dostatečného zajištění zdravotní péče, podpory mobilních terénních a v dané problematice vzdělaných týmů, s minimem finančního zvýhodnění od státu (např. že by se taková péče počítala do výpočtu důchodu??) atd.

Resumé:
Budoucnost je něco, nad čímž člověk nemá ulpívat.
Nicméně nesmíme před ní zavírat oči.
Kvůli sobě, i kvůli svým dětem.
Je třeba bojovat za rozvoj ambulantní a terénní paliativní péče, vzdělávat, vyjednávat s dalšími odbornostmi a státní správou dále o podpoře.
Pro mě je rozvoj paliativní péče o přípravě na lepší budoucnost. Tak proto.

Domy plné bolesti

Zveřejněno: 10. července 2013 | Média

Z blogu paní Doc. Ivy Holmerové, předsedkyně České alzheimerovské společnosti.

Začnu otřepanou tezí, ale dále se budu držet faktů. Kvalita a úroveň kultury lidského společenství, národa či státu, se neprojevují tím, jak se mají bohatí a mocní (i když o ně se nejvíce zajímají média). Kvalita a úroveň kultury lidského společenství se projevují tím, jak se daří znevýhodněným, chudým, křehkým a omezeným nemocí, duševním stavem či situací (i když o ně se zpravidla média nezajímají a mocní a bohatí místa jejich odloučení zpravidla nenavštěvují).

U nás se situace v poslední době poněkud změnila, protože některá místa odloučení a omezení začali navštěvovat naší bohatí a mocní a někteří z nich tu i pobývají a vydávají tak určitá svědectví o neuspokojivém prostředí vazby či vězení. To povede nepochybně ke zlepšení prostředí v těchto zařízeních, což je dobře, protože jsme kulturní zemí, která se zavázala mezinárodními konvencemi nedopustit ponižující zacházení či týrání lidí v zařízeních omezujících jejich svobodu.

Existuje však velká skupina zařízení, kam dosud oko mocných ani veřejnosti nedohlédlo či dohlédnout ani nechce.
Domovy důchodců se v nedávné době rozčlenily na domovy pro seniory (žije tu 38 tisíc lidí) a domovy se zvláštním režimem (žije tu 10 tisíc lidí). Tato „sociální“ zařízení slouží pobytu lidí, kteří již nemohou setrvat ve svém domácím prostředí, a měla by jim zajišťovat potřebnou péči. Za pobyt a služby platí lidé úhradu, která zahrnuje i část jejich důchodu a pokud jeho výše není dostatečná, pak důchod celý se zákonnou výjimkou 15%, která musí člověku zůstat jako kapesné. Patnáct procent z důchodu tu představuje zpravidla o něco málo více než tisíc korun na měsíc, na celý zbytek života. Tišíc korun měsíčně na oblečení a obutí, kadeřníka, pedikúru, eventuálně další placené služby, telefon, něco dobrého, co nezahrnuje ústavní strava, a hlavně na doplatky léků, poplatky u lékaře a zaplacení léků, které nejsou hrazené, což je většina běžných léků proti bolesti.

Ještě v roce 2006 (podle dat z našich výzkumů) žilo v domovech pro seniory téměř 40% lidí soběstačných, 55% lidí lehce nesoběstačných a počet lidí výrazně a těžce nesoběstačných představoval pouhých 6%. V posledních letech se situace radikálně změnila. V tzv. domovech se zvláštním režimem jsou lidé těžce nemocní a nesoběstační (více než 90% trpí demencí) a v „domovech“ pro seniory žijí převážně lidé nesoběstační v důsledku různých chronických, zpravidla nedostatečně léčených onemocnění. Lidé s výraznou a těžkou nesoběstačností představují nyní 42% a s lehčí nesoběstačností 51% zatímco lidí soběstačných tu žije pouze 7% z celkového počtu obyvatel těchto zařízení. 75% lidí tu žije s bolestí, u 25% je tato bolest nesnesitelná. Léky na bolest se však musí platit, proto jsou často voleny léky tlumivé, které mají mnoho nežádoucích účinků – podle našich údajů jsou používány u 60% i více obyvatel těchto zařízení.

Úmrtnost v těchto zařízeních je tedy vysoká, někde se jedná o čtvrtinu až třetinu obyvatel. Umírají zejména v prvním roce pobytu. 25-30% obyvatel těchto zařízení však neviděl v posledním roce praktický lékař a 10% z nich žádný lékař. Lékaři se často brání péči v těchto zařízeních poskytovat, neboť jsou jim za ni vyměřovány „regulační“ srážky od zdravotních pojišťoven.

Práci lékařů v těchto ústavech suplují sestry, někde a zatím. Někde dokonce i velmi dobře (byť často na hraně legislativy) a snaží se kompenzovat nedostatky systému a zlepšit kvalitu života lidí. Díky jim za to. Zatím. Pokud by došlo k opatřením, která jsou teď zvažována Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí v součinnosti s Asociací poskytovatelů sociálních služeb a naopak bez účasti odborné geriatrické společnosti, znamenalo by to vyloučení zdravotních sester z týmů pracujících v těchto ústavech (úmyslně mluvím o ústavech nikoli o domovech). Agentury domácí péče by možná v některých oblastech měly větší zisk, ale týmovou péči o nejkřehčí pacienty v ústavech takto „dodavatelsky“ zajistit nelze. Věřme tedy jen, že se nakonec přece jen najde rozumnější řešení a budou vyslyšeny připomínky odborných společností. V rozvinutých zemích (USA, Norsko) ale i dalších, což znělo velmi výrazně právě na nedávném evropském kongresu paliativní péče, který probíhal v Praze, se snaží zajistit kvalitní zdravotní, ošetřovatelskou, rehabilitační i paliativní péči v ústavech, aby nemuseli pacienty převážet stále do nemocnice a zpět, na vyšetření a zpět, k předpisu pomůcky a zpět. Spočítali si (oni, v jiných zemích), že se to vyplatí – společnosti i pacientům. My takto (u nás, v naší zemi) nepočítáme, ale my (v této oblasti informovaní) víme, komu by se co vyplatilo (nikoli však společnosti ani pacientům).

Závěrem: návštěvy a pobyty politiků v zařízeních omezujících svobodu by mohly přinést zlepšení v tomto dosud přehlíženém segmentu naší společnosti. Do některých zařízení se již naši politikové dostali, byť zatím proti své vůli. Jak bychom mohli přimět alespoň některé z nich, aby se zajímali i o ústavy pro seniory a ústavy pro zdravotně postižené – o domy plné bolesti?

Momentky z kongresu EAPC 2013 Praha

Zveřejněno: 1. června 2013 | Média vzdělávání

30.5.-2.6. se v Praze uskutečnil dlouho očekávaný Kongres Evropské společnosti pro paliativní medicínu EAPC 2013 Prague. Jednalo se o největší setkání „paliativců“ z celého světa s účastí přesahující 3000. Zde přinášíme několik momentek z tohoto jedinečného setkání.

img-19_0

V rámci prvního dne workshopů přednášel prof. Frank Ferris (USA) o vedení (Leadership) pracovníků nejen v PM.

 

img-35_0

Na zahajovcím ceremoniálu přivítal všechny účastníky předseda ČSPM MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D.

 

img-36_0

Zahajovací ceremoniál poctil svou návštevou i ministr zdravotníctní Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.

 

img-64_0

 

img-48_0

Kuloáry kongresového centra nabídly možnost pro navázání nové spolupráce ba i nových přátelství.

 

img-7_0

Po většině přednášek následovala živá diskuze.

 

img-49_0

Český koutek pod Pražským hradem.

 

Mnohé z fotek se nám sem již nevešly. Pro ty z Vás, kteří chtějí vidět více fotografií jsme připravili fotogalerii zde.